Temné velikonoční překvapení

"A proč ne, kdo by chtěl uschnout?!“ Když viděla tu pomlázku na sucho polknula. "Tak se otoč a předkloň se."

Od mala byli kámoši, později spíš přátelé, ale nikdy mezi nimi nic víc nebylo. Spíš jako bratr se sestrou. Oba byli tohle volné pondělí slamění a tak si naplánovali společné odpoledne. Výlet a pak čajová, filosofická seance u něj doma, nic zvláštního. Takové odpočinkové odpoledne si párkrát za rok dopřáli. Byli živým důkazem toho, že muž a žena dokážou být "pouze" přátelé.
"Jé, málem bych zapomněla!" Zaštrachala v tašce. "Na, když už jsou ty Velikonoce, to je úplně bio, rustikální vejce" podala mu ho. Hrdě, měla pocit, že letos se jí zvlášť zadařilo a dopoledne s nimi sklízela úspěchy. "Jé, děkuju!" udělalo mu to radost. "Chceš zbít, i když už je odpoledne?" možná moc nečekal pozitivní odpověď. "Zbít jo?" uchechtla se a pomyslela si něco o tom, že o jistých jejích stránkách on mnoho neví, no možná ani netuší. "A proč ne, kdo by chtěl uschnout?!“
Když viděla tu pomlázku na sucho polknula. Pomyslela si něco o tom, že třeba fakt neuschne, protože tohle nebude jen takové polechtání, jako od všech ostatních. "Kolik chceš?" Polknula podruhý, to nebyla úplně běžná otázka. "No, to musíš vědět Ty? Koleda asi, ne?“ Všimla si změny odstínu jeho pohledu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, věnovala by tomu pozornost, ale s ním?
"Tak se otoč a předkloň se." Bylo jasný, že tuhle větu neříká poprvé. Tohle byl příkaz. Jemný, ale pevný a jasný. A její mozek se začínal dostávat do jí tak známého režimu. Nepřemýšlet, poslechnout, užít si to! Cítila jeho pohled na svým zadku a cítila svoje vzrušení. V hlavě měla prázdno a do toho pocit, že tohle přece s ním není možné. Ale pořád převládala chuť, jen si vychutnat tu chvilku. On se hodně mírnil, ale věděl, že svojí podstatu nechce úplně zkrotit a bude to fajn.
'Švih' a oba věděli, že to je průser. Byla to přesně ta správná intenzita, která bolela, ale ne tolik, aby bolest přehlušila vzrušení. Ta energie, která probleskla by se dala krájet. Oba dýchali zhluboka. On věděl, že teď by měl skončit, ale nedokázal to. Po čtvrtý ráně ho zastavila. “Dost!" a bylo to mimochodem poprvé, kdy tohle slovo vůči chlapovi použila. Otočila se směrem k němu, pohled měla divokej a v koutku oka slzu, co rozhodně nebyla od bolesti. "Tohle by nemohlo dopadnout dobře!"
Vlastně na ní ani nesáhnul a přesto ji fixoval přimraženou na místě. Ta energie a její reakce ho totálně vykolejila. Oba byli víc vyděšení, než cokoliv jiného, šrám na duši začal pálit okam?žitě. Věděli toho o sobě tolik a tohle by je nenapadlo ani ve snu.
Nakonec mu doslova utekla. A teď vědí, že bude sakra těžký obnovit ten bezpečný prostor. Je to 14 dnů a krom jednoho pokusu o výměnu pár neutrálních zpráv mezi nimi nebyla žádná komunikace. Oba si v hlavě rovnají co je víc. Chtíč a vášeň vytažená na povrch nebo to bezpečné prostředí, kde se můžou odkopávat? Jak to má ten druhý? A budou vůbec schopni ještě něco z toho obnovit? Vybudovat?