"Tak nalej..."

Je skoro půlnoc, zabaleno není nic, plavky mokrý, ručníky mokrý, všude je písek a zatracený mravenci, litr načnutý retsiny v lednici.

Na dovolené panuje uvolněná atmosféra. Vracíme se dobře najedení z večeře a zrovna hodnotíme, že se nám ten návrat, co nás čeká pozítří, nějak nehezky blíží. "Tak poslední procházka, co?" bafne na nás soused. "Co to? Né, my ještě zítra, letíme až pozítří!" Překvapená odpověď, trochu nás těšilo, že máme oproti nim den k dobru. Nebo... "Hele já se na tu nástěnku jdu podívat" zaváhala jsem. Ouha, na nástěnce jsou odjezdy jen v pátek a my přece máme letět v sobotu. Tak co teď? Jdu volat delegátce? V tuhle hodinu? Nemám nejdřív zkouknout pokyny, nebudu ze trubku? Ale jsme si jistí.

Ba ne, podívám se nejdřív na voucher. "Ty hele..." Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, každopádně letíme zítra. Hodnotím situaci. Zaprvý zítřejší rozlučkovou, fajnovou večeři, co se na ní těšil manžel, budu muset uvařit já. Uf ok, bude řízek (na ten se těší celou dobu). Zadruhý zítra už žádná válečka na pláži nebude, to koušu hůř já, mozek s ní ještě počítal, uf ok. A za třetí. Je skoro půlnoc, zabaleno nic, plavky mokrý, ručníky mokrý, všude písek a zatracený mravenci, litr načnutý retsiny v lednici. "Tohle domů fakt nepovezem!" trochu bezradně tedy hodnotím situaci  "Uf ok, tak nalej..."

Řízek k večeři byl fakt excelentní. "Hele, už máš sbaleno?" Popichujeme se vzájemně, snažíme se o dobrou náladu. "Ále, maňána!" Pohled z okna na ten poněkud nešťastný způsob léta mě ale moc netěší a představa, za jak dlouho bude příští dovolená a vůbec, házím nejspíš protáhlý obličej. Tak hrozný, že manžel tahá z tašky Raki, nákup téhle pálenky mi utajil. Můj úsměv se dostavil, ta flaška asi dlouho nevydrží. "Tak nalej..."