Dítě z lásky

Smiřoval se s faktem, že jeho dcera nepřivedla domů pořádného chlapa. Vlastně domů vůbec nepřivedla chlapa, ale něžné, blonďaté stvoření. Spíš, než že by měl předsudky, se těšil na to, až nebude v rodině jediný chlap. Což se mu nesplnilo, nicméně natolik si s vyvolenou své dcery rozuměl, že nakonec něžné, blonďaté a milé stvoření do rodiny rád přijal.

Přesto holky trápil smutek, který mohl těžko nevidět. Dlouho nevěděl proč. Holky se styděly mluvit o tom, že by chtěly potomka. Vlastního potomka, aby bylo jasno. Jenže žádné z řešení nechat se zbouchnout kamarádem, nebo využít anonymního dárce jim nebylo po srsti. Otázku, která z nich bude maminka a která tatínka měly vyřešenou už dlouho, ale chtěly, aby dítě mělo genetickou informaci obou. Což se jaksi míjelo s nabízenými možnostmi.

Nakonec to z nich v jednom společném odpoledni nad kávou vytáhl. A vlastně ho to nepřekvapilo, už o tom přemýšlel mnohokrát, vnouče by měl rád a navíc by to mohl být kluk (ne, že by to bylo podstatné, ale co kdyby…).  

Když holky konečně přiznaly před potenciálním dědečkem, co je trápí, bylo dlouhou dobu ticho. Pak začal vznikat opatrný rozhovor, kde se bruslilo na velmi tenkém ledě. Bruslilo se ještě několik dnů, pak několik týdnů. Pak se chvíli nebruslilo, ale děly se jiné věci.

A teď? Termín, kdy má přijít do rodiny další chlap je začátkem příštího měsíce. Bude to dítě z lásky, z otcovské lásky. Jaké to asi bude být přiznaným dědečkem a nepřiznaným tátou?