Sedm růží

„Třeba tamhle ty, ty co mají barvu malin“ ukázala jsi na ně. „Ano ty, sedm kousků prosím“ řekl jsem Ti a zadíval se na Tvůj ladný krok, zatímco jsi odešla vytahat je z kyblíku s vodou.
Ráno se ve mně cosi pohnulo, asi svědomí, takže jsem se rozhodl potěšit růží všechny důležité ženy svého života. Manželku, která se mnou má svatou trpělivost, matku svých dětí, která sice již dávno není manželkou, ale má můj obdiv. Dál milenku, která… no to radši nic. Sekretářku, která je mojí pravou rukou a byl bych bez ní mnohem víc nemožnej. Učitelku svého syna, která trpí jeho přehnanou energií. A mámu, mámu, kterou už nepotěším, ale růži si zaslouží spolu s tichým díky, za vše, co pro mě udělala. Neuvidím sice její úsměv, když jí květinu budu pokládat na hrob, ale mému svědomí snad bude učiněno za dost. 
„Ne, ne nesvazujte je“ málem jsem Tě nestihl zastavit „každou dostane jiná.“ Podívala ses na mě pohoršeně a já v tu chvíli zjistil, že jsem se přepočítal. Bude mi těch růží stačit šest. Nicméně zaplatil jsem sedm a jednu vytáhl, položil na pult. Otočil jsem se na podpatku a než jsi stihla překonat překvapení a stín vzteku a hořkosti, že jsem tak rychle zničil Tvé umění dobře zabalit kytky, byl jsem pryč.
Chvíli Ti trvalo, než Ti došlo, že jsem Ti jednu z těch růží dal. Když jsem sedal za volant, viděl jsem Tě vyběhnout. Rozhlídla ses a přivoněla si k té květině, která najednou nebyla pouhým zbožím. Snad i Tebe jsem potěšil. Růže, které určitě zvadnou, které snad zanechají stopu…